O rodinném beatu

Úspěchy Beatles, Rolling Stones, Kings a jiných věhlasných skupin nedaly spát mému otci. Zvláště, když se doslechl, že tito chlapci jsou na tom finančně lépe než naše rodina. Povoláním operetní tenor poznal otec zavčas úpadek tohoto žánru a rozhodl se jednat rázně. Opustil potápějící se operetní lod, Franze Lehára i kankánové přítelkyně, odvázal se v koupelně ústřední melodií z Cikánského barona a spěchal na konkurs beatové skupiny Pilous. Vrátil se pozdě v noci a už ve dveřích ho postřelil dědeček v domnění, že k nám jdou sousedi zase krást. Během otcovy rekonvalescence byl klid. Zlé časy nastaly, když opět nabral sil a svolal celou rodinu do kuchyně. Tam předeslal, že sice nebyl u Pilousů přijat, ale přesto má své plány. "Peníze jsou třeba," řekl, "za týden máme platit plyn a potom přijde Mikuláš." "Nezoufejte," volala babička, "třeba něco nadělí a bude zase dobře." "Tomu nevěřte," opáčil otec, "pokud vím, Mikuláše dělá strýc Jóna a ten přinese stěží to, co mu dáme do košíčku. " Po těchto slovech jsem vzplanul pro Dědu Mráze, kterého nám nabízeli v Pionýru. Nahluchlý děda dobře nerozuměl rozhovoru. "Kradou, kradou?" otázal se zcela nevhodně a začal nabíjet. "Mikuláš." šeptla mu do ucha sestra. "Už?" podivil se děd, ale přesto vsunul tlumok za okno, očekávaje nadílku. Otec pokračoval zvýšeným hlasem: "Všichni víme, že dědovy výhry ve střelnici nestačí krýt režii rodiny a náboje taky nejsou zadarmo. Musíme pracovat," skončila pak hlava rodiny. Po těchto slovech strýc Baloun omdlel a děda cvakal zásobníkem, aby nás přesvědčil, že neslyšel. Otec však nápor na nervy vydržel. "Založíme rodinný bigbeat" oznámil a pustil Luxembourg, aby nás zaujal. To probudilo strýce Balouna. "Už je po šichtě?" zeptal se nervózně. "Ta teprve přijde!" opověděl otec, a než si stačil strýc podřezat žíly, vstrčil mu do ruky kytaru. Pak už to šlo všechno rychle. Bratr dostal druhou, mně otec hodil basovku, maminku napěchoval za bubny. Babička přišla k saxofonu jako slepý k houslím. Děda, vida, že na něj nic nezbylo, začal roztržitě mířit po místnosti. Otec tuše nebezpečí, rychle se omlouval. Nepředpokládal prý, že při ztrátě 96 procent sluchu zbude dědovi v těch čtyřech ještě hudební. "A co Smetana?" broukl plačtivě dědeček. "Pravda," uznal otec, "dostaneš varhany." Děd spokojen a vyčerpán planým mířením usnul.

Konečně tedy nastala tvůrčí atmosféra. Shodli jsme se na základní melodii a otec udal rytmus. Po vlažném začátku nás to chytlo. Matka u bicích se rozehrála k nevídanému výkonu, my se řádně opřeli do kytar a babička vymáhala sólo pro sax. Tu nasadil otec zpěv. Propadli jsme extázi a přidali na síle. Babička šla do mostu. Vtom se probudil děda a v domnění, že Turci dobyli Českých Budějovic a táhnou na Prahu, nás šikoval do pole a zahájil střelbu z okna, volaje: "Hurá, hurá!" Naproti v devítiletce přinutili žáci učitelku chemie přerušit výuku a řadili se ukázněně na kraji chodníku, doufajíce, že zase jede delegace. Zmatek v kuchyni byl nepopsatelný. Strýc Baloun jako obvykle omdlel, děda rozdával střelné rány do zahrady, dávaje příkazy do zázemí, aby se tavily příbory, že brzy dojde munice, zatímco v ložnici sousedi vesele kradli. Konečně se děda domníval, že jsou Turci zahnáni a Praha zachráněna, a odešel spát za komín, aby měl rozhled, kdyby ještě k něčemu došlo.

Zdrcený otec odvolal telefonicky všechna vystoupení, čímž rozpustil rodinný bigbeat. Nazítří odprosil Lehára a vrátil se k áriím. Kankánové přítelkyně znovu plnily náš byt.