O Plakanku ׀ O Roubence ׀ O Hradu Kosti ׀ Hrad Kost ׀ Fotogalerie ׀ Napiste nam
Za dob třicetileté války žila ve Střehomi chudá vdova, jejíž muž zahynul v nedalekém lomu pří práci. Měla dvě děti, o něž se velmi pečlivě starala, a které byly její jedinou radostí. Jednoho dne si s nimi vyšla do lesa. Sama sbírala suché větve, zatímco děti trhaly jahody a honily se za pestrými motýly. Náhle uslyšela žena za sebou dvojí bolestivý výkřik a tu teprve viděla, že děti zašly daleko od ní. Běžela po hlase, až dospěla k hluboké sluji ve skále, odkud se ozývaly poslední vzdechy jejích dětí. Zoufale lomíc rukama volala o pomoc. Z okolních polí se sběhlo plno pracujících, ale pomoci nebylo. Sluj byla tak hluboká, že se do ní dostat nemohli. Žena bolem zešílela a s pláčem se potulovala lesem, zoufale volajíc své děti. Také se říkává, že dítě mocného pána hradu - snad Kosti - zbloudilo v lese. Plakalo, volalo, až hladem a vysílením usnulo na věky. Teprve za několik dní bylo nalezeno s očima od vran vyklovanýma. Lid také říká, že se sám čert usadil v těchto pískovcových skalách. Jedna z nich se také nazývá Čertovým hradem. Tam prý unesl čert krásnou dceru hradního pána. Její nářek a pláč se mísí se vzdechy a kvílením jejího milence, takže se ozývá celým údolím, odtud Plakánek zvaným. Údolím Plakánku protéká po celé délce potok, po jehož obou březích ční do výše pískovcové skály, obrovití strážcové tichých lesů. Asi v těch místech, kde je nyní vesnice Střehom, stával kdysi uprostřed lesů hrad - tvrz, v němž sídlil vážený a statečný rytíř. Měl jedinou dceru, o jejíž kráse vypravovalo se daleko, široko. O ruku sličné dívky se ucházeli mnozí šlechticové z okolí i z dáli, ale žádnému se nepodařilo získat si její náklonnost. Její srdce již patřilo chudému mladíkovi, s nimž se scházívala tajně v lese. Jedině její stařičká chůva byla svědkyní milostných schůzek, ale ta byla mlčenlivá jako hrob. Raději by snad byla zemřela, než by prozradila svoji velitelku. Až náhoda odhalila, co mělo být přísnému otci utajeno. Pán hradu se kdysi rozloučil se svými drahými, udělil potřebné rozkazy čeledi a odjel na několik dní ke vzdálenému příteli. Již ujel se svou družinou hodinu cesty, když zpozoroval, že zapomněl doma listiny, které s sebou nutně potřeboval. Vracel se tedy v plném trysku nejbližší cestou do hradu, když tu spatřil svou dceru kráčet s neznámým mladíkem. V hradě bylo boží dopuštění. Od té doby dával rytíř dceru tak přísně střežit, že ves pod hradem dostala odtud své jméno Střehom. Dívka se několikrát pokoušela dát svému milenci a sobě zprávu, ale vždy tomu bylo zabráněno. Smutně se toulal mladík po lesích, obcházel kolem hradu a hledal svoji dívku. A když se o ní nedozvěděl, tu prý bloudil lesem a plakal a plakal. Z mnohých slz vyrostly skály a v nich sídlí jeho duch, nenacházeje pokoje. Bolestně lká a kvílí a jeho nářek přechází za prudkých bouří v divokou zuřivost a běsnění.
Údolím Plakánku od Kosti ke Střehomi protéká potok Klenice. Asi v polovině údolí se rozlévá v rybník, pak se přehoupne přes splav a dál bystře teče loukou. V ní, blízko u cesty, je studánka Roubenka. Vypráví se o ní tato pověst. Mladý pán z Kosti se jednou večer vracel domů z lovu bez kořisti. Jel zvolna, rozmrzelý neúspěchem, když vtom zahlédl stádo laní a mezi nimi krásnou zlatovlasou dívku v bílé říze. Mladík zůstal nejprve v ohromení stát, ale brzy se vzpamatoval a okamžitě si usmyslil, že dívku získá. Popojel tedy blíž a začal na ni mluvit. Ta ale neodpovídala, jen na něj hleděla smutnýma očima. Sesedl z koně a okouzlený krásou neznámé přistupoval stále blíž, ale dívka před ním mlčky ustupovala. Mladík, nevěda si rady, ji tedy prudce uchopil za šaty, až se jeho prudkého pohybu laně ulekly a rozprchly se. Také vyděšená dívka se mladíkovi vytrhla a utíkala pryč. Doběhla k nedaleké studánce a v mžiku v ní zmizela. Marně pátral mladý pán pohledem ve studánce, kterou právě osvítil měsíc. Vytáhl tedy meč a prozkoumával jím dno. Ale kam bodl, tam se provalil proud. Znovu se rozpřáhl, bodl a z rány ve dně vytryskla pramenem jasná krev, rozprostřela se kruhem po hladině a zmizela v okraji studánky. Neznámá síla mu vytrhla meč a vtáhla jej do poslední rány. A tu se z hlubin studánky ozval bolestný vzdech. Mladík se ulekl, a nešťastný výčitkami svědomí, že dívku zahubil, vrátil se domů. Na setkání s neznámou dívkou ale nemohl stále zapomenout. Často se do těch míst vracel, navštěvoval studánku a doufal, že přece jen přijde záhadné příhodě na kloub. Ale marně. Pouze voda ve studánce stále bublala, jako by se vařila. Po dívce ale neobjevil nejmenší stopu. Na památku nešťastného setkání přikázal alespoň studánku dokola obroubit tesanými kameny. Ze zoufalství nad ztrátou krásné zlatovlásky potom odešel z hradu a nikdo ho již nespatřil. Prý odešel do cizích zemí, kde vstoupil do vojenské služby a v jedné bitvě tam statečně zahynul.
Kdysi za husitských válek byl hrad Kost dobýván Žižkou. Slavný vojevůdce několikrát udeřil se svými vojsky na tvrdé hradby, ale marně. Hradní posádka bojovala statečně a nepřítel byl vždycky se ztrátami odražen. Husitský hejtman si tedy umínil, že dlouhým obléháním hrad vyhladoví. Jako hustý mrak se rozložilo Žižkovo vojsko v údolí a sevřelo hrad ze všech stran pevným řetězem stráží, že by ani myš neproklouzla. Po několik neděl zasedal Žižka se svými spolubojovníky za kamenný stůl pod lípou nedaleko hradu v marné naději, že se jeho obránci dobrovolně vzdají. Už i vlastní vojáci reptali na nedostatek jídla, kterého ve vydrancovaném okolí valem ubývalo. Ale kdyby tak věděli, jaké zlé časy nastaly obráncům tam nahoře ! I když byly dávky jídla neustále snižovány, byla již všechna skladiště vyjedena a zbyla jen jediná vepřová hlava a soudek vína. Tu bleskla hlavou jednoho vtipného zbrojnoše spásná myšlenka. Navrhl uspořádat naoko velikou slavnost s hostinou. Řinkot nožů o prázdné talíře a hlasité přiťukávání prázdnými poháry zalétávalo s veselým zpěvem hladových bojovníků do Žižkova tábora. Veselí dostoupilo nejvyššího bodu. Když to viděli husité, začali reptat. Dlouhým obléháním již byli unavení, rozmrzelí a hladoví a na hradě se zatím pořádají veselice. Vření v táboře však propuklo přímo ve vzpouru, když onen chytrý zbrojnoš přistoupil k hradbám a shodil dolů do nepřátelského ležení pečenou kančí hlavu a soudek vína se slovy: "Tu máte a radujte se s námi! My máme potraviny ještě na celé měsíce!" Druhého dne poručil Žižka troubit k ústupu. Svému hněvu prý ulevil slovy: "Hrad je tvrdý jako kost a kost patří psu." Od té doby je prý hrad nazýván Kost a jeho majitel přijal do erbu kančí hlavu. Proč je ve znaku kančí hlava, vysvětluje se ještě jinak. Jeden z předků Jana ze Šelmberka, Dětříšek Buzivec, měl pověst velkého siláka a hrdiny. Říká se o něm, že jednou chytil v lese za uši divokou svini a živou ji přinesl na hrad. Proto si prý dal svini hlavu na svůj štít. A tento znak přejalo i město Sobotka.